Periskop Příbram - příbramský týdeník
Regionální
Týdeník
Příbramska
Sedlčansko
Pondělí, 16 Srpen 2010 13:11
„Celé moje cestování začalo vlastně chovem hadů. Toužil jsem je pak spatřit i v jejich přirozeném prostředí. Po dvou letech příprav jsem se vypravil na měsíc do Kostariky. Tam jsem si uvědomil, jak je vše úplně jinak, a že potkat jakéhokoli hada (nejen hroznýše) bude velmi obtížné. Poznal jsem ale opravdovou krásu tropů, a bylo to setkání takříkajíc osudové.
Po Kostarice přišel Ekvádor, Belize, Panama, Thajsko, znovu Belize a Gambie. Všechny výpravy jsem zaměřil na pozorování a hledání zvířat a rostlin. Na každou cestu se důkladně připravuji a učím se poznávat hlasy ptáků, typické rostliny, motýly a plazy. Tropy střední a jižní Ameriky jsou mi už natolik blízké, že zdaleka nejezdím do neznáma, ale dalo by se říci do svého druhého domova,“ říká o sobě cestovatel a fotograf Petr Bambousek, rodák z Dolních Hbit, který žije v Příbrami a pracuje v Praze.
Všechno je to, jak zdůrazňuje usměvavý Petr Bambousek, o životních prioritách. Nemá starosti ani s domem, ani s automobilem, protože nic takového nevlastní. Šetří se ženou celý rok, aby se pak mohl do svých milovaných tropů podívat na tři týdny nebo na celý měsíc. „Tam, kde jsme spolu s manželkou již byli, jezdím sám anebo s lidmi, kteří také chtějí fotografovat, a já jim dělám průvodce. Ale do nových zajímavých oblastí jezdíme vždy spolu se ženou,“ říká s tím, že na poznávacích výpravách s lovci obrázků poznává, jak stoupá počet lidí, kteří mají o takovýto pozitivní přístup k přírodě zájem.
„Je to báječný pocit, když jste tam a kolem je plno různé zvěře a hmyzu. Jsme vlastně planetou hmyzu, a je zajímavé si uvědomit, kolik roztodivných kreací v tomto směru příroda nabízí. A například motýl jasoň je tu již od třetihor. To je pak o pokoře, když si to člověk uvědomí. Proto nechávám k sobě přírodu a zvířata přijít. To není jako tady, v České republice, kde sháníte jeden záběr půl dne, a často se ani nepovede, protože zvěř prostě není. Tam, když se patřičně chováte, se vám otevřou nové obzory poznání a hodně nových témat k zamyšlení. Tam se nebojím... vlastně bojím se lidí, jen těch. V Ekvádoru mi hned po příjezdu ukradl někdo foťák, v Gambii vás pořád otravují a vnucují svoje prapodivné služby, v hlavním městě Belize je velká kriminalita, to chce si dávat veliký pozor. Ale v belizské přírodě, daleko za městy, je téměř ráj,“ poznamenává cestovatel. Jak ještě upozorňuje, dochází k pomalému, ale o to urputnějšímu vymírání některých druhů živočichů, a příčinou je nesmírný tlak civilizace: „Existuje tam jeden ostrůvek, jen asi 600 metrů krát 1,5 km, na jehož 90 procentech plochy naráz vyrostly hotely a celou tuto perlu v moři vzali útokem turisté. A bývali tam velicí hroznýši a leguáni jak má být. A po několika letech se, k překvapení zoologů, začaly oba tyto druhy rychle zmenšovat, a to nemluvím o snižování jejich počtů. Nyní zde hroznýši nejsou delší než 1,2 metru. To je otřesné. A proto bych tak trochu i chtěl, aby mé fotografie zachytily ještě vše to, co se dá v normálním přírodě ještě vidět v takovém stavu, jaký má být.“
Nyní se Petr Bambousek chystá na výpravu, kterou chce podniknout v lednu 2011. Pojede do Panamy a Belize fotit kolibříky. S sebou bude mít jen 13 kg fotovýbavy a 13 kg oblečení a nutných potřeb. „Kolibříci žijí většinou v mlžném lese a jsou na první pohled celí černí. Barvy se zviditelní jen při dopadu světla na jejich tělíčko. Proto použiji v určité kombinaci v prostoru pět fotoblesků kolem květin, ze kterých pijí nektar, aby mi pak na fotce ukázali svoje duhová pérka,“ vysvětluje fotograf.
Fotit kolibříky, kteří jsou velcí kolem 4 cm, je velmi těžké, protože svými křidélky kmitají 80 x za vteřinu. To je drží ve vzduchu téměř jako by bez pohybu na jednom místě. Při cloně 19 až 22 je uzávěrka fotoaparátu synchronizovaná s blesky na jednu dvanáctitisícinu vteřiny, aby byl kolibřík v záběru „zmrazen“ a křídla aby tak byla bez pohybu. Je to prostě technický zázrak. Ale jedna použitelná fotka = kolem 700 fotek špatných.
„I když se courám po světě, nezapomínám, že jsem rodákem z Dolních Hbit. Víte, lidé mi to svým chováním i někdy připomenou, a jsem tomu rád. Například v Praze, když mám někdy přednášku o svých výpravách, tak tam přijdou třeba jen čtyři lidi. A když ji mám ve Hbitech, je narváno, padesát posluchačů. A občas zaslechnu – nojo, my Hbiťáci se ve světě neztratíme – to je něco!“
Proč se Petr Bambousek nevěnuje třeba i chovu svých oblíbených hadů? Dle jeho názoru je v ČR už ne chov těchto živočichů, ale velkochov, a dochází k devalvaci tohoto koníčku. Proto raději za tropickými živočichy i rostlinami jezdí do jejich přirozeného prostředí. Ale ani zde ještě není vyhráno, jak dodává: „V těch zemích, kam jezdím, se začínají pohybovat lidé, kteří si neprošli martýriem hledání a zkažených záběrů. Jsou vybaveni maximálně novou technikou a fotí od boku všechno, co se hne anebo kvete. Ale i tím škodí přírodě, je to neupřímné, neprožité. Proto také nezveřejňuji lokality, kde to ještě žije tak, jak má. Tam je ten pravý ráj,“ usmívá se na závěr našeho setkání cestovatel.
Text: lut, foto archiv PB