Devět tříd a učeben příbramského Gymnázia uvolnilo v pondělí své prostory neziskovým organizacím. Již tradiční akce – projektový den – byla tentokrát zaměřena na práci těch, kteří se věnují nějak znevýhodněným lidem nebo zvířatům. Se svým programem přijely takové organizace jako je třeba Člověk v tísni, Amnesty International, Fond ohrožených dětí, Gender Studies, Meta – sdružení pro příležitosti mladých migrantů, Ochrana fauny z Votic a Afrika Africe. Místní organizace pak zastupovalo Dobrovolnické centrum nemocnice a Tyflocentrum.
Studenti si mohli vybrat, na jakou besedu se přihlásí, ovšem nesmělo se zaváhat: např. místa na povídání s lidmi se sdružení Afrika Africe byla rozebrána během chvíle. A není se čemu divit. Slyšet o tom, jak v Keni žijí lidé v jedenapůlmiliónovém slamu – to by snad nenechalo lhostejným nikoho. A tak se hovořilo i o konkrétních možnostech pomoci.
„Studenti, kteří se zapojili na téhle škole, jsou už zhruba v obraze,“ vysvětluje Ivan Němec, koordinátor projektu pomoci africkým studentům.
„Ale určitě se setkávají s jinými mladými lidmi ve městě, a tak by mohli ty informace předat dál a zjistit, jestli je zájem i na jiných školách. My jsme ochotni udělat tytéž prezentace i na jiné škole a hledat možnosti další spolupráce. Hlavním cílem je podpora konkrétní formy spolupráce při vzdělávání – konkrétně školy se školou. Máme určité představy, a střednědobým a dlouhodobým cílem by mělo být, že si spolupráci budou pěstovat naše konkrétní školy s těmi v Keni. Samy si budou vymýšlet programy a realizovat je.“
Phanuelovi Oswetovi z Keni je třicet let a první školu pomáhal zakládat se svými kamarády před patnácti lety – tedy opravdu v době, kdy jim bylo patnáct let. Škola ve slamu, to je ale něco, co se dá těžko popsat: plechová bouda bez elektřiny, s malými okýnky, ale především absolutní nedostat pomůcek. S tím ale prudce kontrastuje nadšení a chuť dětí i učitelů. Na dotaz, co jejich školy nejvíce potřebují, odpověděl:
„Podporu vzdělání. Konkrétně podporujeme individuální studenty – jestli bude tady někdo ochoten platit školní poplatek pro vybrané studenty z Keni. Zatím máme osm studentů, kteří mají z České republiky sponzory, kteří platí školní poplatek od 6 do 12 tisíc ročně. Ale sponzoři nejsou zavázáni platit všechno, může to být jakákoli částka. A my potom posíláme všechny informace, proces je velmi průhledný.“
Takže něco jako je tzv. adopce na dálku…
„Ano, ale tohle je zaměřené na střední školy, studenti musejí být z chudé rodiny a musejí být chytří. To znamená, že to není pro všechny, ale vytváříme motivaci pro ty ostatní. Nejde podpořit všechny, ale aspoň vybrané, kteří, když dodělají školy, změní život svých rodin a společnosti.“
I když je pro nás africká Keňa daleko, zájem studentů o možnosti pomoci byl velký. A podobné to bylo i v dalších učebnách. Třeba na besedě s příbramským Tyflocentrem, které pracuje se zrakově postiženými. Tady si mohl každý vyzkoušet jaké to je chodit s hůlkou, ale třeba si zahrát Člověče nezlob se nebo piškvorky speciálně upravené pro lidi, kteří nevidí. A ohlasy studentů?
„Bylo to velice zajímavé a myslím, že se zkontaktuji. Zajímá mne to a chtěla bych pomoci.“
„Určitě, záleží to na čase, ale tím, že je Tyflocentrum nezávazné, budu se snažit aspoň nějakou tu hodinku tomu věnovat. Zajdu se tam podívat, aspoň se informovat jak to vypadá a pak se rozmyslet, jestli do toho jít.“
A jak jsem tak mluvil se studenty, podobných reakcí bylo slyšet mnohem více.
Zdeněk Hejkrlík
